Jaký je  můj příběh?

Jmenuju se Lukáš a...

Už odmala jsem trávil mnoho času ve zdravotnictví. Moje maminka je lékařka a dost dobře si pamatuji na nemocnici a všechna ta oddělení, kam jsem chodil. Ze základní školy jsem to měl jen pár minut, jen chvíli chůze. . . 

Jak šel čas a sním se hromadily i tréninky, tehdy ještě plavecké, tím přibývaly i bolesti. Nejprve jen z únavy tréninkem, pomalu ale byly bolesti trvalejší a ostřejší. Nejprve jen záda, poté ale i ramena. . .

Tehdy mi bylo 12 let, když jsem se dostal k prvnímu fyzioterapeutovi, ve svém životě. Brzy ustoupily bolesti ramen, po nějakém čase i zad a po roce mi z lékařského posudku zmizelo "skoliotické držení těla".

Celých 6 let jsem pak docházel na, více méně, pravidelné terapie.

"Od té doby jsem měl jasno."

Když jsem končil základní školu, měl jsem jasno, co chci být. Měl jsem to štěstí a jako jeden z mála jsem měl směr i chuť . . . 

 

Každá mince ale má 2 strany, a tak, bohužel, zasáhl osud a se sportem, který mě provázel od 3 let jsem musel v 15 skončit . . . Jeho místo však brzy nahradil jiný - Taekwon-DO ITF.

První rok na gymnáziu pro mě byl silně demotivační, ještě 4 roky "zbytečné" školy, kterou dělat nechci a která mě "zdržuje" od toho, co chci tak moc dělat. Ve 3. ročníku mi to naštěstí ulehčila Středoškolská Odborná Činnost (SOČ) na téma Problematika sedavého zaměstnání.

Přišel čas maturity a přijímacích zkoušek . . . Ale všechno popořadě - odmaturováno za 1, přijímací řízení zvládnuté a mohl jsem začít.

"Lékař nemá skoro žádné zbraně."

Na svá studia si vůbec, ale vůbec nemůžu stěžovat! 

Nelituju každé chvilky, kterou jsem strávil nad učením, nebo na praxi. A to nejen na těch povinných, ale i na dobrovolných, které jsem si domluvil navíc, mimo školu. A ani těch vážně, vážně horkých &těžkých chvil u zkoušek. Obor mě vždy velmi zajímal a velmi bavil.

 

Rád se učím nové věci a dodnes se aktivně zajímám. Možná i díky tomu jsem státnicoval s vyznamenáním, během studia jsem měl prospěchové stipendium a vše jsem uzavřel čistým 1.0 ze státních závěrečných zkoušek . . .

(ano, tady "si malinko naháním ego", ale kdy jinde se prodat? Je to "O mě", tak co jiného čekat 😛)

Nicméně . . .

Neumím si představit, že bych dělal něco jiného.

Nejvíce si asi cením toho, že jsem to velmi často právě já, kdo vrátí lidi zpět do života a ne lékař. Mnoho z nich vidí svět "klíčovou dirkou" své specializace a často v podstatě nemají žádnou "zbraň", jen RTG, opich a operaci . . .

Já musím pacienta vidět jako celek, nemá specializaci jako ortoped, urolog, neurolog . . . Vše se v mé práci setkává se vším . . .

A každý pacient je k tomu jiný a je třeba s ním jinak pracovat.

Protože kolikrát i 2 stejné problémy mají úplně rozdílnou příčinu. A jiný subjektivní dopad na pacienta . . .

Po škole jsem začal získávat zkušenosti na nejmenované ambulanci. To mělo své stinné i světlé stránky, ale to je jiný příběh. To důležité je, že sám najednou přišel zlom - příležitost a prostory odejít "do svého". A už nebylo na co čekat . . .

A tehdy se mi splnil můj sen.

Už jsem tu mluvil o minci s 2 stranami . . . Po určité době na závodní dráze začnete přemýšlet, kam dál. Chtěl jsem fyzioterapii směrovat i k nějakému sportovnímu týmu a když už mám blízko k Taekwon-Do, proč ne? Tenhle "bonus" se mi nakonec splnil, i když za tím stálo natržené stehno a konec závodění . . . a také zranění skvělé záchranářky, která jezdila s národním týmem.

Teď už jsme naštěstí oba zdraví a po rehabilitaci i plně funkční . . .

A já jsem š'tastný.

Teď už mi zbývá jen jeden cíl a to předávat své zkušenosti jiným, učit se učit a být lepší fyzioterapeut . . ..

Je třeba říct, že spoustě lidem na "své cestě" dlužím, každý nějak přispěl a všem jsem jim vděčný.

Ať za to dobré, i za to špatné . . .

Nebyl bych tam, kde jsem, s lidmi, se kterými jsem, na projektech, na kterých "dělám", s vyhlídkou a cíli, které mám . . .

Je na místě Vám všem poděkovat.

Lukáš

fyzioterapie rázová vlna rehabilitace

714.jpg